„Kdyby chtěl, tak se chová normálně.“
„Tohle by si moje dítě nikdy nedovolilo.“
„Měl by dostat pořádně na zadek.“
„Vy ho moc omlouváte.“
Rodiče dětí s potížemi v chování podobné věty slýchají často. Ve školce, ve škole, na hřišti, v obchodě i v rodině. A bolí to. Nejen proto, že okolí zpochybňuje jejich výchovu, ale hlavně proto, že za náročným chováním dítěte lidé často vidí zlobu, nevychovanost nebo dokonce špatný charakter. Jenže některé děti opravdu nemají stejné možnosti sebeovládání jako ostatní. Ne proto, že by nechtěly. Ale proto, že to zatím neumí.
Jsou děti, které reagují prudčeji, déle se uklidňují, hůř snášejí změny, frustraci nebo přetížení. Některé mají ADHD, poruchu autistického spektra, vývojové obtíže, traumatickou zkušenost nebo oslabenou schopnost regulace emocí. Jiné žádnou diagnózu nemají, ale i tak je pro ně běžný svět náročnější.
Takové dítě může:
- být výbušné kvůli maličkostem,
- křičet nebo se vztekat,
- jednat impulzivně,
- působit drzým dojmem,
- odmítat spolupráci,
- být hlučné nebo neposedné.
To ale automaticky neznamená, že je špatné, nevychované nebo že rodiče selhali. Často jde o dítě, které má zahlcený nervový systém a v danou chvíli prostě nezvládá reagovat lépe.
Lidé mají tendenci hodnotit chování podle toho, jak vypadá navenek. Jenže mezi „nechce se ovládat“ a „nedokáže se ovládat“ je obrovský rozdíl. Dítě, které je v silných emocích, často nepřemýšlí racionálně. Mozek je v tu chvíli nastavený na obranu, útěk nebo boj. Schopnost klidně uvažovat, poslouchat pokyny nebo přemýšlet o následcích je výrazně oslabená.
Mnoho rodičů těchto dětí přitom doma odvádí obrovský kus práce:
- učí dítě zvládat emoce,
- nastavují hranice,
- trénují sociální situace,
- spolupracují s odborníky,
- hledají cesty, které fungují.
Výsledky ale nejsou vždy vidět okamžitě. A už vůbec ne na první pohled pro okolí.